Další hry a kvízy a žákovská knížka

K romské a bulharské tématice jsme již dříve uveřejnili několik her kvízů.

Zábavné hry. Zahrejte si pexeso Romská řemesla nebo si složte Romské Puzzle.

Kvízy. Mají Romové svůj stát a vlajku, jakým jazykem mluví, odkud a kdy přišli a co o nich vlastně víme? To zjistíte v kvízu Co víš o Romech?
Kvíz Falešní přátelé - bulharština nebo také Zrádná slova jsou slova v jiném jazyce, která znějí nebo se píší podobně jako v češtině, ale znamenají něco úplně jiného.

Žákovská Knížka. Pojďme si zahrát na školu! Vy budete učitelé a učitelky a důkladně zkontrolujete a oceníte náš časopis. Kontrolujte, zda jsou obrázky hezké a texty zajímavé a bez chyb. Nakonec nám napište známky do elekrtonické žákovské.

Co by nás však potěšilo ještě více, je vyplnění dotazníku k časopisu Kamarádi.

Žákovská knížka Dotazník k časopisu Kamarádi

Povídky romských dětí

strana 4-18

povídky napsaly romské děti v rámci soutěže Romano suno neboli Romský sen a publikujeme je díky spolupráci s pořadatelem soutěže Novou školou, o.p.s.

Pal o Fénixland 
(O Fénixlandu)
Taťana Růžičková

Povídka o dívce, která se kouzlem dostala ze školy v přírodě do kouzelné země, světa elfů, mořských panen, trpaslíků a dalších kouzelných bytostí.

Povídka O Fénixlandu se nám již do časopisu
nevešla celá, ale její pokračování najdete na konci tohoto článku.

Vareso pal mande 
(Něco o mně)
Petr Polák

Petr představuje sebe a svého tatínka, ale také se zamýšlí nad tím, jak se na Romy koukáme a jak by se to mohlo zlepšit.

Miro anďelkocis 
(Můj anděl)
Adéla Dunková

Adélka vypráví o své babičce, která ji vychovala a o tom jak se měly rády. Bohužel jí babička zemřela, ale jistě se dostala do nebe a stala se Adélčiným andělem.

Další texty v romštině

Romská inspirace - látková panenka bez šití

strana 19

Inspirujeme se romským tradičním oblečením a vytvoříme si roztomilou panenku. Při tom můžeme použít staré tričko či zbytky látek a tím je recyklovat.
Potřebujeme: Staré oblečení či zbytky látek, vlna, gumičky, fixy (nejlépe na textil)

Pal o Fénixland (O Fénixlandu) - pokračování povídky v češtině

Taťana Růžičková

Elf mně popadl za ruku. Tak tak jsem se snažila nespadnout, protože utíkal tak rychle, že rozfoukal všechny stromy. Cesta nebyla tak dlouhá. Už nám zbývalo pár metrů do cíle.

Cestou jsem si všímala, jak se z Fénixlandu vytrácí barva.

Když jsme už konečně dorazili na místo, což byla místnost, něco jako menší  palác, ale když jsem uviděla  fénixe! Ani to neumím popsat. Byl hrozně slabý s půlkou těla černobílou a s druhou krásně zbarvenou oranžovočervenožlutými barvami.

Elf přistoupil k fénixovi a pověděl mu, že jsem viděla jejich kouzelnou fotku. Fénix byl tak v šoku, že z jeho výrazně žlutého zobáku vyšlehl plamínek ohně.

„Jak se jmenuješ?“

„Já?“

„Ano, ty,“ říká chraptivě.

„Nora, pane!“

„Musíš jít na jih za vílou Farií a elf půjde hezky s tebou, že?“

„Ano, jdu“ řekl otráveně elf.

Fénix nám dal brašnu s půllitrovou lahví vody a krabičku se suchými starými sušenkami. Cesta nám trvala dva dny. Dorazili jsme do cíle. Byla to velká jeskyně. Já jsem se nebála a vstoupila jsem do jeskyně.

„Farrio! Farrio, jsi tu?“

Z malé škvírky vylétla malá víla.  Měla ledově bílé vlasy po pás a s ofinou,  bílé třpytivé boty a rudé třpytivé šaty. „Volal mně někdo?“

„Ano, já. Jsi víla Farria?“

„Ano. Potřebujete něco?“

„No v podstatě ano. Poslal nás fénix, ale nevím proč. Asi bys o tom měla něco vědět.“

„Hele, na tohle fakt nemám čas!“ řekla víla.

„Prosím!“

„Ne!“

„Viděla jsem fotku vašeho světa!“

Farria se otočila, pokrčila svoje hnědé, perfektně vytvarované obočí a nahodila vražedný pohled. Řekla jenom: „Pojď!“

Tak jsem šla. Zavedla mně do malé místnůstky a řekla: „Dám ti takový malý… No, řekla bych  vražedný úkol, ale jsem si na 99,9 procent jistá že to přežiješ. Musíš najít metalickou šupinu mořské panny a perlu z létající škeble“

„Co? A jak to všechno najdu? A kde?“

„Musíš jít cestou, která je doprovázená tvým srdcem, jak to cítíš. Jinak to nejde.“

„Aha! No elfe, jdeš?“

„Ne! Za smrtí dobrovolně fakt nejdu!“

„Strašpytle!“ řekla jsem a otočila jsem se k Farii. „No a vlastně Farrie, na co ty všechny věci potřebuju?“

„Já jsem to to neřekla? Aha! No tak když ty všechny věci získáš, uvaříš lektvar. Samozřejmě tam ještě něco přidáš. Ale až to uvaříš, dáš to vypít fénixovi. Ten se uzdraví a vše bude zachráněno! Ale hlavně ať tě nevidí Chadžim!“

„Tak jo, slibuji, že váš svět zachráním.“

„Jo, zachrání!“

„Elfe, ty radši nemluv!“

„Přeji ti hodně štěstí, Noro!“

„Děkuji, Farrio.”

Na záda jsem si dala starou brašnu s půl litrovou lahvi vody a 65 let starými sušenkami. A hned jsem se vydala na cestu, cesta mi trvala jeden a půl dne. Šla jsem přes velké zelené kopce. Taky jsem potkala plno kouzelných bytostí jako třpytivé světlušky a jednorožce pasoucí se na sladké louce.

Po čtyřech hodinách jsem si dala přestávku pod takovým velkým stromem, na kterém rostly jablka, protože jsem měla jenom vodu a staré sušenky, tak jsem neváhala a utrhla jsem si jedno. Použila jsem nůž, který jsem našla na spodku brašny. V tu chvíli, co jsem rozřízla jablko, jsem si jablko pořádně prohlédla, protože bylo uvnitř modré. Měla jsem velký hlad, tak jsem se do něj zakousla. Bylo tak dobré, že jsem si nasbírala více jablek na cestu.

Už se pomalu stmívalo a já jsem nevěděla kam jít. Ale vzpomněla jsem si na vílu Farrií, která mi řekla: „Musíš jít cestou, která je doprovázena tvým srdcem, jak to cítíš. Jinak to nepůjde.“

A já jsem ji poslechla. Stála jsem před rozcestím. Musela jsem se rozhodnout. Pravá strana byla metalicky stříbrná a na levé straně byli poležené okvětní lístky červené růže a bílé lilie. Jako první jsem chtěla po metalické cestě. Byla zajmavá a třpytivá. Ale napadlo mě, že to je chyták, tak jsem se stoprocentně rozhodla pro cestu s okvětními lístky. Šla jsem po levé cestě, protože jsem poslouchala svoje srdce a pocit jistoty ze srdce je vždy správný.

Když jsem byla v polovině cesty, uviděla jsem říčku plnou minerálů. Zjevil se mi na tváři velký úsměv. Ke kouzelné říčce jsem přišla a nasbírala jsem si pár minerálu jako tygří oko, achát stromečkový a taky zelený kalcit.

Když jsem se otočila, viděla jsem mořskou pannu. Měla dlouhé nugátové vlnité vlasy, ve kterých měla vloženou orchidej. Měla úzký pás a perleťově třpytivou černou ploutev. Zeptala se mě „Co tady děláš?”

„Jak bych to řekla… No, zachraňuji váš svět.“

„Pche! Člověk jako ty jde zachránit svět? Kolik máš vůbec let?“

Nora hrdě odpověděla, že jí je čtrnáct. „Neviděla jsi někde nějakou mořskou pannu s metalickými šupinami?“

„No jasně! Kdo by jí neznal!“

„Koho?“

„No přece Lalau! Tu nejpopulárnější  holku v celém Fénixlandu. Vidíš, tam tu skálu? Tam ji najdeš!“

Zvedla jsem ze země brašnu a šla jsem. Když jsem byla u té skály, nikdo tam nebyl. Otočila jsem se a hrozně jsem se lekla. Byla to Lala! Aspoň doufám, že to je ona. Měla růžové vlasy, velké modré oči a za ní byla velká kupa cukrové vaty.

„Ahoj! Potřebuji takovou malou laskavost,“ řekla jsem s nervozním úsměvem. „Ano?“ prosila jsem ji. „Vidím, že máš nádhernou ploutev. Potřebovala bych jednu metalickou šupinu.“

Lala se na mě rozrušeně podívala a řekla: „Tak jo! Tady máš!“

Nenapadlo mě, že to bude tak rychle, ale jsem za to ráda. Aspoň mám první úkol splněný. Teď jenom zjistit, jakou cestou jít dál. Lala mi řekla, že mám jít po černých listech na západ.  Tak jsem teda šla na západ.

Nebyla jsem si moc jistá, ale v ten moment kolem mě profoukl vánek, který unášel černé lístky, a věděla jsem, že jsem na správném místě. Dala jsem si pauzu. Vyndala jsem nůž a dala jsem si pár modrých jablek, které mi zbyly, s vodou. Už byla tma a byla jsem unavená. Dala jsem si brašnu pod hlavu a zdřímla jsem si.

Bylo ráno a já jsem viděla slunce, které pomalu vysvítalo za velkými kopci. Měla jsem hrozně suché rty a měla jsem posledních pár kapek vody. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jsem řeku. Přišla jsem k ní, umyla jsem si obličej a vydala jsem se hned na cestu.

Viděla jsem velký rybník se škeblemi. „To je štěstí!“ řekla jsem si pro sebe. Rozběhla jsem se k rybníku a hledala létající škebli. „Ano! Je tady!“ Našla jsem létající škebli. Pomalu jsem se k ní blížila. Chytla jsem ji, vyndala perlu a strčila ji do brašny.

Napila jsem se a rychle se vydala zpátky k fénixovi. Šla jsem kolem mořských pan, říčky s minerály, po cestě s okvětními lístky růže a lilie a taky kolem stromu s jablky. V ten moment, co jsem uviděla palác fénixe, jsem si oddechla. Začala se mi točit hlava a omdlela jsem, elf ke mně přišel a odnesl mě do paláce.

Nevěděli, jak mě mají probudit. Fénixe, který byl v posledních silách, něco napadlo. Jak všichni víme, fénixovi slzy léčí. Fénix se kvůli mně hluboko řízl. Do zkumavky mu elf nabral slzy a opatrně mi je nalil do úst. V ten okamžik jsem se zhluboka nadechla a otevřela oči a vykřikla jsem: „Mám to! Mám!“

Všechno, co sem prožila, jsem jim řekla a hned jsem šla uvařit lektvar. Dala jsem tam všechno, co jsem měla. I minerály. Začalo se z toho kouřit. Nalila jsem to do modré keramické nádoby a dala jsem to vypít fénixovi. Byla jsem hrozně nervozní. Fénix se napil a vrátil se do původních barev. Podívala jsem se ven a všechno bylo zase barevné. Byla  jsem hrozně šťastná. Zachránila jsem Fénixland. Sáhla jsem si do zadní kapsy a vyndala jsem kouzelnou fotografii, do které se vrátily barvy. Jenom jsem se pousmála a se všemi jsem se rozloučila.

„Přijedeš někdy za námi?“ smutně se mě zeptal elf.

Já jsem se jen pousmála. Položila jsem kouzelnou fotku na zem a dotkla se ji. V tu chvíli jsem se vypařila a objevila v našem světě. Všechno bylo jako předtím a všichni pořád pokračovali v procházce.

Paní učitelka Dolbová ke mně přistoupila a řekla mi: „Hledali jsme tě. Jsem ráda, že jsi v pořádku.“