Projek Kamarádi byl oceněn Evropskou jazykovou cenou LABEL za rok 2014
logo-label

Login Form

Pracovní diskriminace v ČR vůči cizincům

Sociologicko-ekonomický průzkum

červenec-září 2003

Alexandr Popov s podporou Zaedno
Sociologicko-ekonomický průzkum, veden odborníkem z Chicagské univerzity Alexandrem Popovem ve spolupráci s naším občanským sdružením.

Jméno může být špatná vizitka
Václav Černý má 7x vyšší šanci uplatnit se na trhu práce než Igor Prokopenko

Jedním z důsledků ekonomické globalizace je volný pohyb pracovníků, kteří v zahraničí hledají lepší uplatnění svých schopností. Stále více a více zemí včetně České republiky se musí vyrovnávat s vážnými ekonomickými problémy vyplývajícími z klesající natality a částečně také z nedostatku kvalifikovaných sil v některých oborech. Jedním ze způsobů řešení těchto problémů je otevření dveří imigrantům z tzv. Východu. Příchozí však často hovoří o tom, že najít si v Čechách kvalifikovanou práci není zrovna nejjednodušší úkol. Jde o výsledek snahy zaměstnavatelů uchovat pozice pro domácí adepty, anebo o jejich negativní postoj vůči určité skupině cizinců?
Experiment, který jsme v průběhu léta a podzimu 2003 provedli spolu s nevládní organizací Zaedno, ukázal, že český žadatel o práci bude na pohovor pozván s několikanásobně větší pravděpodobností než v Čechách dlouhodobě žijící a perfektně česky hovořící adept s příznačně znějícím jménem, jehož zkušenosti i dosažené vzdělání jsou na stejné nebo vyšší úrovni. Toto zjištění lze zdůvodnit dvěma možnými způsoby: 1) Pracovník personálního oddělení pročítající životopisy automaticky vnímá východně znějící jméno jako informaci o nižších schopnostech či kvalifikaci a adepta vyřadí, aniž by se s celým obsahem životopisu vůbec seznámil. Neuvědomuje si však, že by při osobním setkání mohl zjistit, že jedinou vadou na kráse daného kandidáta je po otci zděděné ukrajinsky znějící jméno a Igor Prokopenko je pro vypsanou pozici vhodnější než Václav Černý; nebo 2) Zaměstnavatelé zkrátka neradi jednají s cizinci z určitých zemí, především ze zemí bývalého Sovětského svazu a východní Evropy vůbec, bez ohledu na to, co mohou objektivně nabídnout.
V době od srpna do listopadu 2003 jsme reagovali na skutečné pracovní nabídky a do 132 firem rozeslali životopisy dvanácti „ideálních kandidátů“ - smyšlených žadatelů ze čtyř zemí (Rusko, Ukrajina, Bulharsko a Česká republika), jejichž předpoklady k práci i jazykové znalosti byly totožné. Odlišovali se jen původem, který bylo možné odhadnout pouze ze jména. Vybírali jsme především inzeráty otištěné v angličtině - cizí jazyk pro nás představoval záruku, že zaměstnavatel počítá se zájmem nejen českých kandidátů. U bulharských, ruských a ukrajinských žadatelů bylo zdůrazněno, že v Česku žijí legálně, mají trvalé povolení k práci a perfektně hovoří česky. Všichni adepti také byli mužského pohlaví, aby nebyla zaměstnavatelova volba ovlivněna potenciální diskriminací žen.
Z výsledků je zřejmé, že kandidáti z tzv. Východu mají několikanásobně menší šanci dostat pozvánku k interview. Personalisté přihlížejí i k tomu, ze které východní země podle nich adept práce přichází. Pro názornost: Od 132 kontaktovaných zaměstnavatelů se českému kandidátovi dostalo 22 odpovědí s pozváním k pracovnímu pohovoru. Adepta z Bulharska oslovilo jen 9, tedy přibližně dvaapůlkrát méně firem. Nejhůře dopadli kandidáti z Ruska či Ukrajiny – na jejich žádosti reagovali potencionální zaměstnavatelé jen třikrát. Jejich šance navázat osobní kontakt s českým zaměstnavatelem je tedy sedmkrát menší než u adeptů z domova. Jinak řečeno, českému žadateli práce stačí zaslat životopis na 6 různých adres, aby byl pozván alespoň k jednomu osobnímu setkání. Aby dosáhl stejného výsledku, musí Bulhar poslat svůj životopis patnáctkrát a Rus či Ukrajinec čtyřiačtyřicetkrát.
Pozoruhodné jsou samotné emailové reakce obeslaných zaměstnavatelů. V případě Čecha na životopis reagovalo téměř 60% oslovených, ať už pozváním či zdvořilým odmítnutím. Na bulharskou žádost již reagovalo jen 45% personálních oddělení, Rusům a Ukrajincům odpovědělo ještě o 4% méně firem. Jak tedy lidem, kteří by v Británii nebo ve Spojených státech stáli na rovni tamních expertů vysvětlit, proč se na českém trhu práce potýkají s potížemi? Imigranti z Východu ucházející se v Čechách o pozice programátorů, finančních poradců či technických expertů obyčejně vystudovali prestižní univerzity a mají několikaletou praxi, takže s argumentem nižší kvalifikace bychom zřejmě neuspěli. Odlišný přístup k jednotlivým nečeským adeptům navíc dává tušit, že český zaměstnavatel preferuje některé východní země před jinými. Zůstává tedy jen jedno možné vysvětlení: trh práce cizince diskriminuje na základě jejich původu, respektive jména odkazujícího k národní příslušnosti. Čím horší je pověst původního státu, tím menší jsou adeptovy šance.
Plány Ministerstva práce a sociálních věcí přizvat do České republiky mozky z ciziny nepočítají s tím, že česká společnost ještě není zdaleka tak otevřená jako společnost v Kanadě nebo na Novém Zélandu. Je třeba co nejdříve přijmout fakt, že po vstupu do EU, kdy volný pohyb pracovních sil odvane část populace do ciziny a problém s klesající natalitou se ještě prohloubí, ekonomický vývoj České republiky bude bez otevření pracovního trhu pro kvalifikované cizince ze všech koutů světa ohrožen.

Alexander Popov,
Doktorand katedry ekonomie Chicagské University